Česká národní banka (ČNB) mýtů zbavená

Současná obměna členů bankovní rady ČNB vyvolává u většiny analytiků a ekonomických novinářů velký optimismus, charakteristický očekáváním neměnného kursu ve fungování ČNB, včetně udržení „vysoké kvality bankovní rady a celé ČNB".

ČNB se (stále ještě) těší poměrně vysoké autority a důvěryhodnosti u velké části odborné veřejnosti a do zahájení intervencí za oslabení koruny v listopadu 2013 měla i poměrně dobrý kredit i u laické veřejnosti (mezi občany). Otázka je, do jaké míry je tato autorita a důvěryhodnost založena na úspěšném provádění měnové politiky ČNB (hlavní, zákonem definovaná funkce naší centrální banky) a úspěšném dohledu nad finančním trhem, za který po  příslušných změnách zákonů ČNB plně odpovídá, a do jaké míry je dobrá pověst ČNB pouze historickým dědictvím (možná ještě z dob Aloise Rašína nebo Karla Engliše), které ovlivňovalo i poměrně vysokou důvěru, kterou měla u občanů v období totalitního režimu v letech 1948-1989 tehdejší Státní banka československá.

Za co je možné ČNB v její novodobé historii pochválit je určitě informační otevřenost a transparentnost jejího fungování a vysoká úroveň práce a výstupů pracovníků ČNB odpovědných za ekonomické analýzy a prognózy. Z tohoto pohledu  může být ČNB vzorem pro fungování i jiných státních institucí a úřadů placených daňovými poplatníky. Samozřejmě nejvýraznějším úspěšným činem, za který získala ČNB zasloužené uznání občanů, bylo provedení měnové odluky v únoru roku 1993, po rozdělení Československa. Ale protože vždycky je co zlepšovat a to se týká i ČNB, uvedu pouze některá významná pochybení, kterých se ČNB v nedávné historii dopustila, a která ovlivňují její fungování do dnešních dnů.

První velké selhání souvisí s nezvládnutím liberalizace bankovního trhu, kdy byly bezhlavě vydávány nové bankovní licence různým subjektům, u kterých bylo většinou již od počátku zřejmé, že se jedná pouze o podvod. V kombinaci s nefunkčním bankovním dohledem to bylo selhání, které ve finále stálo daňové poplatníky více než  1 000 miliard korun. Současná relativně dobrá kondice „českých“ bank není ani tak zásluhou bankovního dohledu ČNB, jako spíše zásluhou českých daňových poplatníků, za jejichž peníze byly banky totálně očištěny od špatných aktiv (hlavně nesplácených úvěrů) a kterým zahraniční vlastníci, po převzetí kontroly nad bankami, nedovolili žádný obchod, který by byl jen trochu rizikový.

Drobnou korupční epizodou ČNB byla nákladná rekonstrukce její hlavní budovy, která se oproti plánu o polovinu prodražila a náklady přesáhly 5 miliard korun. Pozitivní je skutečnost, že se rekonstrukce opravdu povedla a sídlo ČNB je více než důstojné, zvláště při vědomí, že budova původně patřila „pouze“ jedné soukromé bance s československým kapitálem a prvorepubliková „banka bank“ (Národní banka československá) sídlila v daleko skromnějších poměrech.

Prodej tzv. zlatého pokladu republiky je asi nevratným "obchodem", kterým ztratila Česká republika jeden ze základních symbolů své státnosti a svrchovanosti, o kterém se sice v Ústavě České republiky nic nepíše, ale je takto vnímán prakticky všemi občany. Ústava ČR nikde nezmiňuje ani korunovační klenoty a přesto si nikdo nedovolí přijít s nápadem na jejich prodej. Tehdejší guvernér ČNB (oblíbenec tehdejšího prezidenta), za jehož šéfování prodej zlata proběhl, dokonce odmítl svědčit v mezinárodní arbitráži ve prospěch České republiky a to jen dokresluje jeho skutečný vztah k České republice. O historii našeho zlatého pokladu existuje řada zajímavých publikací, a tak si o „našem zlatě“ můžeme dnes jenom číst (a nechat zdát).

Samotný článek by si zasloužilo ono „šlápnutí na brzdu“, které provedla ČNB pod Tošovského vedením v roce 1997 a které ve svých důsledcích vedlo k ekonomické recesi a následně přispělo i k pádu Klausovy vlády. Stejně jako nesmyslné devizové intervence v roce 1997, které se snažily zabránit oslabení koruny a kdy ČNB zbytečně utratila přes 2 miliardy US dolarů, aniž by kurz koruny nějak ovlivnila. Samostatným tématem je i (ne) fungování dohledu nad finančním trhem, kdy ČNB nebyla prakticky nikdy schopna efektivně řešit vznikající problémy a  poškození účastníci museli být odškodněni na náklady daňových poplatníků. Jenom seznam různých kauz, kdy došlo k poškození investorů všeho druhu, by vydal na samostatnou knihu...O současných intervencích proti koruně toho bylo řečeno a napsáno poměrně hodně, a tak si raději počkáme na konečný účet ČNB po ukončení intervenčního režimu. Termín a způsob ukončení intervencí proti koruně se pomalu stává státním tajemstvím nejvyšší úrovně, ale není vyloučena ani skutečnost, že je tajemstvím i pro (některé nebo všechny?) členy bankovní rady...

PS: Měnová politika včetně jejího provádění by měla být co nejvíce transparentní a pro většinu ekonomických subjektů předvídatelná, ale účinnost jednotlivých opatření prováděných centrální bankou je výrazně vyšší, pokud většinu hráčů na finančním trhu překvapí...Z tohoto pohledu držím obměněné bankovní radě ČNB palce.