(Ne)Zodpovědnost českých podnikatelů aneb konec JOB AIR Technic,a.s

Podnikání v Čechách a na Moravě se obvykle provozuje dvěma způsoby. První z nich je založen na snaze vyplnit nějakou mezeru na trhu a poskytovat příslušné zboží nebo službu a v případě úspěchu přiměřeně “zbohatnout”. Druhý způsob je založen na využití mezer ve fungování státu a jeho institucí  s jediným cílem, a to zbohatnout.

1) Podnikání bez rizika

Od 90. let minulého století  patří mezi nejúspěšnější schéma podnikání právě ten druhý způsob, který využívá k podnikání výhradně peněz daňových poplatníků, doplněných o bankovní financování, obvykle  se státní nebo kvazistátní garancí. Pro ilustraci použiji příklad společnosti JOB AIR Technic,a.s. Neznám konkrétní smluvní dokumentaci, včetně úvěrových smluv, a tak uváděná čísla je potřeba brát pouze orientačně, ale myslím, že řádově odpovídají. Podnikatel přijde s nápadem vybudovat opravárenské centrum pro dopravní letadla. Stát mu poskytne nenávratnou dotaci cca 300 mil. korun, státní banka (ČEB) poskytne 800 mil. korun a soukromá banka Česká spořitelna poskytne dalších 800 mil. korun. Spořitelna poskytne úvěr pouze z toho důvodu, že je v projektu úvěrově angažována státní ČEB. Úředníci ve spořitelně vycházejí z předpokladu, že když má stát v projektu peníze (dotace+úvěr ČEB), tak firmu nenechá padnout. Obvykle projekt “běží” 5-7 let, přitom od začátku je jasné, že skončí průšvihem. Než pomyslné letadlo zhavaruje, přesunou se na účty “podnikatelů” a vrcholového managementu prostředky v objemu cca 20% celkové “investice”. V případě JOB AIR Technic,a.s. odhaduji čistý vynos pro “podnikatele” na cca 250-300 mil. korun, aniž by riskovali jedinou vlastní korunu.

2) Bankrot (a konec trápení) nebo trápení bez konce?

 V okamžiku, kdy přestane výše popsané schéma podnikání fungovat, přichází možnost několika způsobů řešení. U nás je obvykle  každé řešení spojeno s dalším použitím peněz daňových poplatníků, čímž celková ztráta naroste (nejspíše se zdvojnásobí), přitom “podnikatelé” o nic nepřijdou a jdou “podnikat” o dům dál. Nejzřetelnější příklad “českého” řešení představuje sanace našeho bankovního systému po období tzv. bankovního socialismu v 90. letech, která stála daňové poplatníky cca 800 miliard korun a poté se očištěné banky za necelých 100 miliard korun prodaly do zahraničí a od té doby svým majitelům každoročně  vydělávají cca 50 miliard korun. Přestože liberální ekonomové tvrdí, že stát by neměl podnikat, na příkladu řešení podobných problémů v bankovním sektoru a automobilovém průmyslu v USA  se ukazuje, že mohou skončit pro stát (a daňové poplatníky) ziskem. Základním předpokladem takového řešení ovšem je, že stávající majitelé o veškerý svůj majetek přijdou. Vzhledem k tomu, že český stát má odbornou zkušenost s opravou dopravních letadel (prostřednictvím Českého aeroholdingu,a.s.), tak navrhuji řešení které by mohlo minimalizovat jak finanční ztráty (státu), tak i zachovat pracovní příležitosti a funkční byznys (pokud se dá věřit současnému managementu ohledně kontraktů a zakázek, což lze snadno ověřit). Prvním krokem je odkoupení pohledávek soukromých věřitelů (především České spořitelny) za symbolickou cenu 1,- (slovy jednu) Kč. Druhým krokem je “zestátnění” (vyvlastnění bez náhrady) majetku současných vlastníků firmy (prověřit i jejich osobní majetek a případně “odebrat”). Třetí krok je kapitalizace pohledávek státu (především ČEB) a výměna managementu, zajištění pokračování obchodní činnosti a po stabilizaci firmu prodat (ideálně se ziskem, případně bez ztráty). Nabízí se i možnost kapitalizace pohledávek současných zaměstnanců, ale to už bych si připadal jako v USA s jejich “ESOP”em.