Peněžní trh - v hlavní roli "Investora": ministr financí AB

Prakticky všechny sdělovací prostředky přinesly informaci, že ministr financí vybral téměř všechny peníze, které mělo Ministerstvo financí České republiky (dále MF) na účtu u České národní banky (dále ČNB) a vrhl se na investování na peněžním trhu. Okamžitě se objevily “zasvěcené” komentáře o nezodpovědnosti pana ministra a hazardu s penězi daňových poplatníků.

1) Investování na peněžním trhu

Aniž bych znal konkrétní smluvní dokumentaci k investicím MF na peněžním trhu, pokusím se popsat o jaké investice jde. Finanční trh se z hlediska časového dělí na kapitálový trh a peněžní trh. Na kapitálovém trhu se obchoduje se střednědobými a dlouhodobými finančními instrumenty (akcie, dluhopisy, depozita, půjčky,...) se splatností vyšší než jeden rok. Za střednědobé investice se považují investice se splatností 3-5 let a za dlouhodobé obvykle investice se splatností nad 10 let. Toto dělení finančního trhu je obecně přijímáno většinou ekonomů a bankéřů. Na peněžním trhu se obchoduje s krátkodobými finančními (peněžními) instrumenty (směnky, dluhopisy, depozita, půjčky, vklady, atd.), které mají splatnost menší než jeden rok. Pro úplnost je třeba dodat že většina finančních instrumentů se během svého “života” stává z dlouhodobých střednědobými a posléze krátkodobými, takže např. jeden a ten samý cenný papír se může na začátku “života” obchodovat na kapitálovém trhu a na konci na trhu peněžním. Obecně platí, že s kratší dobou splatnosti, klesá riziko (a výnos) finančních instrumentů. Z vyjádření pana ministra vyplývá, že volné státní prostředky, které byly na účtu u ČNB úročeny sazbou 0.04% p.a. byly uloženy na účty velkých “domácích” komerčních bank s úročením cca 0,25% p.a. Domnívám se,  že MF  dosáhlo při srovnatelném riziku lepšího zhodnocení státních prostředků. Jako perličku pro ilustraci rizika je možné uvést vysokou ziskovost a kapitálovou vybavenost velkých “domácích” bank (ČSOB, Komerční banka, Česká spořitelna, UniCredit) oproti vysoké kumulované ztrátě ČNB a jeho faktickému “zápornému" kapitálu. Odborník může správně poznamenat, že ČNB vlastně není banka a nemůže (?) nikdy zkrachovat.

2) Optimální výše emitovaných státních dluhopisů

Další “odborné” diskuse se vedou na téma, kolik “volných” peněz státu se vlastně bezpracně “válí” na účtech různých bank a jak te to vlastně možné, že státní dluh je přes 1 600 miliard korun a vedle toho má ten samý stát na různých účtech “nevyužité" desítky nebo stovky miliard korun. Nejdříve je potřeba identifikovat, komu peníze na účtech patří, jestli jsou to státní podniky a firmy se státní účastí (ČEZ, Lesy ČR, Česká pošta, MERO, Čepro, Budvar, Český Aeroholdindg, Diamo, ČEB, ČMZRB, EGAP nebo Státní tiskárna cenin, dnes velmi populární díky rozdávání zlata státním úředníkům), nebo kraje, města a obce, případně ministerstva a jiné státní instituce. V případě zmiňovaných investic  na peněžním trhu se jedné nejspíše o finanční rezervy a dočasně volné prostředky státu, které spravuje přímo MF. Je proto naprosto legitimní otázka, jaká je optimální výše těchto rezerv, protože veškeré tyto peníze byly získány prodejem státních dluhopisů a platíme za ně úrok ve výši cca 3% p.a. takže daleko více by se dalo ušetřit optimalizací výše státních půjček (vydaných dluhopisů). K současnému státnímu dluhu cca 1 600 miliard korun, který se každoročně o dalších více než 100 miliard zvyšuje (a současná vláda se bohužel určitě dostane na 2 000 miliard korun) se naše minulé vlády “dopracovaly” z původní “nuly” (myšleno finanční dluh, nemyslím  obrovské dluhy,  které zanechal minulý režim) po 25 letech úspěšného budování kapitalismu. Je neuvěřitelné že dosud neexistuje systém řízení likvidity státních financí, který by potřebnou rezervu snížil na jednotky miliard, a proto musíme udržovat nesmyslně vysoké a drahé státní finanční rezervy. Jména všech bývalých ministrů financí , kteří se o tento stav různou měrou  “zasloužili”, včetně “nejlepšího ministra financí rozvojových zemí” , najdou čtenáři na webu MF.